Z cyklu Piš nebo střelím!
Popiš, jaký to byl pocit, když ses naučila jezdit na kole bez pomocných koleček.

Ha, jedu. Jedu docela sama. Jako sousedovic Boženka. Už se mi nebude smát. Jedu pořád rychleji. To je paráda. Svoboda. Můžu ujet mámě i tátovi. Jezdit na kole celé dny. Po dvou kolech. Žádná přídavná kolečka pro prcky. Jsem holka, která umí na kole. Kdybych měla odvahu, pustila bych se řídítek jako brácha a mávala na sousedy. Ale brácha je starší. Na chvíli zavřu oči a představuju si, že jsem vyhrála jeden závod, na který se rád dívá táta. Je tam hodně cyklistů a jede se několik dní. Usmívám se. Jsem vítěz. Táta říká, že je to hodně těžký závod.

Jako bych slyšela tátův hlas… Něco křičí. Řve. „Věrko! Brzdi!“ Otevřu oči. Velkou rychlostí se blížím ke křižovatce. Zoufale přemýšlím, jak se kolo zastavuje. Táta mi to říkal, ale nemůžu si vzpomenout. Ale to už kolo stojí, jak ho táta chytil za sedlo a druhou rukou zmáčkl brzdu na řídítkách.

Vyčítavě se na mě podívá. „Ještěže to neviděla maminka.“
Ještěže to neviděla Božena, pomyslím si já.
Na brzdu už nikdy nezapomenu.