Z cyklu Piš nebo střelím!
Tvé první setkání se smrtí:
Seděla docela tiše v mé oblíbené kavárně. Bylo ráno. Skoro se ztrácela mezi ostatními hosty, a přece ji nešlo přehlédnout. Objednala si kávu a palačinku s jahodovou marmeládou a poctivou domácí šlehačkou posypanou kakaem. Shrnula si z čela pramen bílých vlasů a vidličkou oddělila první sousto. Pak se na mě podívala a usmála se. Na talířek vedle palačinky téměř neslyšně položila stříbrný květ lučního zvonku.
“Jsi připravená?”
Jsem čistým produktem společnosti s vymírajícími tradicemi a usychajícími kořeny. Nikdy nebudu připravená. Zachvátila mě panika.
Smrt mi přisunula svůj talíř. Stříbro se jemně rozeznělo.
“Ochutnej.”
Byla to skvělá palačinka. Jedinečná. Poslední…?
“Výborná, viď?” laskavě se znovu usmála Smrt. Pak se zvedla a pohladila mě po vlasech. “Nezapomeň. Žij a užívej si tak, jako bychom se spolu měly zítra znovu potkat na snídani.”
Pak si sedla k muži u vedlejšího stolu. Nenásilně. Sebejistě. Samozřejmě. A objednala si kávu a palačinku s tvarohem a rozinkami namočenými v rumu. O talíř zazvonil stříbrný narcis.
